Už staletí se pokouším pohladit tvoji tvář,
nebýt toho kamene snad šlo by to i snáz.
Mé oči hledí na tebe, tak dobře Tě znám,
jen po podzimním listí ti pozdrav posílám.
Jsi krásná šedá královno a tak blízko Tě mám,
však po větru Ti jenom svůj dotek posílám.
Mé oči hledí na tebe, tak dobře Tě znám
a toužím jenom po tom, jednou pohladit Tě sám.
Stojíme tu staletí
a dlouho ještě budem stát.
Je to jako prokletí.
Proč nás ten sochař nenechal se dotýkat
a naše těla nechal zmírat touhou.
Znám linii tvé tváře i tvůj pohled dobře znám,
na svůj obraz si však vůbec nevzpomínám.
Vlastně nevím zda jsem krásný a nebo ......čert to vem,
ze svých kamenných pout jednou toužím vyjít ven.
Znám prameny tvých vlasů, splývají na tvá ramena,
tvá tvář vypadá krásně, vypadá zasněná.
Chtěl bych se Tě dotknout, má lásko kamenná,
jsi stejná ve dne v noci, má lásko neměnná
Posted in
